Jak divokou chcete hlínu?

Hlína se nechá vést – nebo vede sama. V každém domě může znít jinak. Postupem času jsem si našla tři úrovně, jak s ní zacházet: od hladké vyrovnanosti až po nespoutanou syrovost. Nazvala jsem je úrovněmi divokosti.

Často se setkávám s tím, že lidé netuší, jak rozmanitá hlína může být. Jak moc se její výraz dá přizpůsobit prostoru i osobnosti domu. Nejde jen o barvu nebo složení. Jde o přístup. O to, kolik svobody hlíně při práci dám – a jak moc si sama řekne o slovo.

Zjednodušeně se moje práce pohybuje ve třech úrovních divokosti (rovinatosti). Říkám jim vyrovnanost, živost a divokost.

1. Vyrovnanost

Tady hlínu držím na uzdě. Nanáším ji, uhlazuji, vedu k jednoduchosti. Výsledek je tichý a klidný – jako hladina v bezvětří.

Vhodná volba do novostaveb, minimalistických interiérů nebo tam, kde má omítka splynout s okolím a neupozorňovat na sebe.

Je to styl, kde hlína slouží, ale nevnucuje se.

2. Živost

Nechávám víc promluvit strukturu, materiál, ruku. Vrstvy jsou živější, objevují se drobné nerovnosti, otisk štětce nebo hladítka, stopy podkladu.

Hlína v tomto režimu ožívá. Může dýchat, šeptat, připomínat zdi, které něco pamatují. Vhodné pro starší domy, rekonstrukce, nebo když chceš do prostoru vnést osobní tón.

3. Divokost

Divokou hlínu neřídím. Jen doprovázím. Hlína sama rozhoduje, jak se bude vrstvit, jak se vlnit. Je to tanec gravitace, času a náhody.

Vznikají povrchy, které nejsou předvídatelné – a právě v tom je jejich krása. Syrovost, nespoutanost, opravdovost.

Pro odvážné duše a pro místa, kde se má žít naplno.

Následující obrázky jsou ilustrační a záměrně přehnané s vysokým kontrastem:

Ne každá hliněná omítka musí vypadat stejně. Někdy chce být klidná a hladká. Jindy rozpovídaná, s otiskem ruky. A občas… zcela nespoutaná.

Která z úrovní je blízká vám?